Hru, kterou běžně sledujeme na sportovních televizních kanálech, hrávali králové, prezidenti, ale i běžní lidé. Kdo v sobě objeví talent a má ambice v kulečníku vyniknout, má dnes na Slovensku možnost přiblížit se úrovni světových hráčů, ale stále platí, že za světem řádně zaostáváme.
Kulečník se vyvinul z travní hry kriket hrané v 15. století v severní Evropě a ve Francii. Hra se přesunula do interiéru a hrála si na dřevěných stolech pokrytých zeleným plátnem připomínajícím trávu. Do koulí se udeřilo dřevěnými holemi zvanými „maces“, což znamená žezlo. Termín kulečník je odvozen z francouzského slova „billiart“, jedné z dřevěných holí nebo od „bille“, což znamená koule. Zpočátku se hrálo se dvěma koulemi na stole se šesti dírami s brankami podobně jako v kriketu. V 18. století branky postupně vymizely a zůstaly jen díry a koule. V roce 1600 se hra objevila iv Shakespearově hře António a Kleopatra ao pětasedmdesát let později vznikla první kniha s pravidly.
Tágo se vyvinulo až po čase a dlouho ho směli používat jedině muži, ženy musely používat „žezlo“, neboť častěji trhaly plátno. Dominantní kulečníková hra v Anglii kolem roku 1770 až do roku 1920 byla tzv. kulečníková hra. anglický kulečník, hraný se třemi koulemi a šesti jamkami na velkém obdélníkovém stole. Anglický kulečník je dnes známý jako snooker.
Slušné oblečení
Slovensko nepatří mezi země s velkou kulečníkovou tradicí, ale pomalu se rozbíhá iu nás a zvyšuje se jeho kulturní úroveň. „Pokud jde o ligy, celoslovenská soutěž má k dispozici tři úrovně. První, nejzákladnější, tedy regionální, je druhá liga, rozčleněná nyní do pěti podsekcí,“ vysvětluje Tomáš Legerský, spoluzakladatel kulečníkového klubu Ružomberok, který právě zastává funkci předsedy Dozorčí rady Slovenského kulečníkového svazu.
\“Na druholigové úrovni se hraje kulečník často ještě hospodským způsobem, hráči jsou vysloveně začátečníci, neznají kulturu hry, nejsou do ní ještě tak zasvěceni, a hlavně ani herní zkušenosti, které mají, nedosahují úrovně celoslovenské soutěže.\“ Každý vítěz druhé ligy má možnost zahrát si první slovenskou ligu, která je rozdělena na první ligu sever a první ligu jih. Týmy, které mají ještě vyšší ambice, se pak dostanou do naší nejvyšší ligové soutěže, kterou je extraliga Slovenska.
Zde je vidět pokrok a hráčská kultura, hráči už nechodí na zápasy v teplácích nebo v džínách, ale jsou oblečeni v klubových dresech. Základní klubový dres by měl sestávat z kalhot tmavé barvy, nikoli džín, k nim patří polobotky tmavé barvy a polokošile s půlgolérem nebo košile, která může nést logo týmu nebo družstva. Tuto minimální kulturu by měl dodržovat každý hráč při nastoupení na zápas.
K kulečníku si můžete obléct, co jen chcete, pokud hrajete na vyšší úrovni, důležité je
společenské oblečení. Třeba tato dáma, modelka Vlada Rosljaková, si oblékla
kostým od designérky Stelly McCartney. Přesto tágem netrefila ani jednu kouli
Hráčů přibývá
Letos je bohatý na počet účastníků soutěží, je jich nejvíce v historii našeho kulečníku, neboť se konečně podařilo zaktivizovat i východ Slovenska. Donedávna prý kulečník končil v Liptovském Mikuláši.
Z nejlepších ligových hráčů, nejlepších hráčů Slovenského poháru a vítězů mistrovství Slovenska se vyhodnotí nejlepší hráč sezóny, kde už několik let kraluje Jaroslav Polách. Žije v Komárně a na jihu a západě Slovenska se kulečníku nejvíce daří.
\“Je to proto, že kulečníková tradice v Maďarsku a Rakousku byla delší než na Slovensku, proto je nejvíce rozšířen v Bratislavě, Štúrove, Komárně a Nových Zámcích,\“ říká Tomáš Legerský. Jaroslav Polách je několikanásobným mistrem Slovenska, nejlepším hráčem sezóny, vítězem Slovenského poháru a má na kontě spoustu dalších úspěchů.
„Bohužel, nemáme prostředky na to, abychom vysílali hráče na mistrovství světa, daří se nám je však vysílat alespoň na mistrovství Evropy, kde se Jaroslav Polách běžně probojuje do šestnáctky nejlepších.“ Slovensko je prý kulečníkovým trpaslíkem v porovnání s velmocemi v tomto sportu , jako jsou Anglie, Německo, Finsko, Rusko, Nizozemsko, ale není třeba zapomenout ani na Maďarů a Poláků. Velké rezervy máme zejména v ženském kulečníku.
Hezké hobby
K nejlepším světovým hráčům patří Němci Oliver Ortman a Ralf Fouquet, Američan Earl Trickland nebo z filipínské komunity jsou to Francesco Pustmante, Ronny Alcano a Efren Reyefs. Základní členění kulečníku je na snooker, pool a karambol. Snooker je to, co můžeme často vidět například na televizní stanici Eurosport. „To jsou ti uhlazení pánové v košilkách, vestičkách, kteří hrají s mnoha červenými koulemi a několika barevnými,“ říká Tomáš Legerský. Dále se hraje pool, neboli klasický kulečník, který se hraje i na Slovensku, a nakonec je to karambol, který mnozí považují za kulečník. Ten se hraje bez děr. Karambol se hraje převážně se třemi koulemi a pointa je, že koulí, kterou hrajete, musíte trefit ostatní dvě, čímž získáváte jeden bod.
Pool
Pool se člení na hru číslo 8, hru číslo 9, hru číslo 10 a hru číslo 14. Osmičku zná téměř každý, kdo někdy v životě kulečník hrál – hraje si se všemi koulemi, hráči si rozdělí koule na takzvané poloviční a celé a na konci se „schovává“ černá koule. Pointa je trefit černou kouli. Jediný rozdíl oproti hospodskému kulečníku je ten, že neplatí, jak si „hospodští“ hráči myslí, že si hraje do stejné jamky, jako se hraje poslední koule, nebo naopak do protilehlé, jde o to, že každou kouli, kterou hrajete, musíte „pojmenovat“, tedy říci její číslo a musíte ji „zahlásit“.
Čili můžete ji hrát kamkoli, jen ji musíte zahlásit. Totéž pravidlo platí i pro černou kouli, vůbec není určeno, do které jamky ji musíte hrát. „Vyberete si jamku, do které ji budete hrát, musíte to zahlásit a v případě, že ji tam zahrajete, partu získáváte ve svůj prospěch. V případě, že ji tam nezahrajete, pokračuje soupeř. V případě, že ji zahrajete do jiné, než hlášené jamky, znamená to prohru v partě,“ vysvětluje Tomáš Legerský.
Hra číslo 9 a hra číslo 10 jsou velmi podobné, devítka se hraje pouze s devíti koulemi a pointa je v tom, že se „schovávají“ nebo „potápějí“ koule od čísla 1 až po číslo 9 v pořadí. Hráči běžně používají termín „schovat“, „potopit“ nebo „zahrát kouli“. „Schováte jedničku, pak musíte jít na dvojku, trojku a tak dále, až končíte devítkou. Partii získává hráč, který schová devítku. Je velmi pravděpodobný paradox, že hráč, který začíná partii, schová jedničku, dvojku, trojku až osmičku a kouli číslo 9 netrefí, což znamená, že na stůl nastoupí jeho soupeř a pokud kouli číslo devět schová, stává se vítězem partie, byť trefil pouze tuto jedinou kouli. Mnozí to považují za nespravedlivé, ale je to velmi spravedlivá hra, protože na evropské nebo už na celoslovenské úrovni se prostě nesmí dělat chyby.“
Talent, štěstí a trpělivost
S kulečníkem asi každý začíná v hospodě, s žetonovými stoly. Ale hráči, kteří v sobě objeví nadání na tento sport, se přesouvají do heren nebo klubů, kde už je úroveň stolů vyšší. Pokud hře přijdete na chuť, po čase zjistíte, že potřebujete vlastní tágo, neboť to, které jste si oblíbili, nemusí být vždy volné. Co ještě potřebujete na kulečník? Jistou dávku talentu, štěstí jako v každém sportu a spoustu trpělivosti. Oficiální čas na každý strk je 45 vteřin, parta se však může táhnout i velmi dlouho. Rovněž musíte pravidelně každý den dvě – tři hodiny pětkrát týdně trénovat. Trénovat neznamená jít si zahrát s kamarádem o kávu či o pět eur, ale věnovat se speciálním trénovacím pozicím, které vám připraví trenér, nebo je naleznete na internetu. Pokud zanedbáte trénink, vyjdete ze cviku.
Relax
Kulečník se již stal olympijským sportem, i když stále čeká na své zařazení na olympiádu. Každé město nad třicet tisíc obyvatel by podle Tomáše Legerského mělo mít vlastní hernu s minimálně šesti stoly, takové herny jsou však u nás pouze čtyři – v Bratislavě, Ružomberku, Nitře a v Trenčíně. A co je na kulečníku fascinující? Pro Tomáše Legerského, který ho hraje už třináctý rok, je to především neskutečný relax vedle každodenních povinností. „Fascinuje mě také potřeba přesnosti, dokonalého soustředění a hlavně spolehnutí se na sebe sama. Za neúspěch klubu v ligové soutěži samozřejmě nese břemeno viny celý klub, ale na turnajích jednotlivců, co si pokazím, to nevyhraju. Co si zahraju dobře, to vyhraju. Pokud mám svůj den, úspěch je jen můj a dokážu si ho vychutnat. Když si to pokazím sám, sám sobě musím zeptat svědomí a poučit se z chyb, nemohu to vyčítat nikomu jinému. To se mně na kulečníku líbí naprosto nejvíc.“
Tágo
Cena nového tága pro začínajícího hráče se pohybuje od 70 eur výše. Pro pokročilejší hráče jsou tága asi od 120 do 150 eur, ale ve vyšších soutěžích se zvyšují i nároky na tágo a také cena, která je od 700 eur nahoru. Samozřejmě, můžete si pořídit i tágo za 1000 až 1500 eur, ale to už jde spíše o designérské kousky, pozlacené a vyzdobené ornamenty. Na kvalitu hry to však vliv nemá. Ale každý hráč musí investovat ještě do takzvaného „rozbíjecího“ tága. To je tágo, kterým otevíráte hru a potřebujete trefit všech patnáct koulí – říká se tomu rozbití koulí nebo rozstřel. Při tomto úkonu by se běžné tágo rychle zničilo. Rozbíjecí tágo stojí kolem 150 eur, ale koupíte ho i za 70 eur. Pochopitelně, i zde jsou dražší varianty, od dvou set do tří set eur. Rovněž budete potřebovat pouzdro na tága nebo tubus, takže počítejte s dalšími asi padesáti až sto sedmdesáti eury navíc.
