Víte co je labologie? Na první pohled naprosto banální věc: sbírání suvenýrů, které souvisejí s pivem. Ale za tisíci kusů etiket, plechovek, podsklepů či kríklů z celého světa, které se hromadí v příbytcích sběratelů, se skrývá celá věda. Mluví o tom, jak žijí a umírají pivovary, co zde po sobě zanechávají a jak je dobré vědět o nich trochu víc.
Je až překvapivé, kolik lidí na celém světě se věnuje sběratelství pivních suvenýrů, historii pivovarnictví a všemu, co má s pivem něco do činění. Ještě překvapivější je, kolik druhů takových suvenýrů je hodných sběratelské vášně. Slovensko patří mezi evropské země, kde je život sběratelů tohoto druhu slušně zorganizován. Fungují zde kluby zastřešené asociací, které si registrují své členy, vydávají své tiskoviny a vedou čilý sběratelský život.
Kromě zábavy a potěšení hledají lidé v tomto hobby i poučení, nové znalosti, zasvěcujíc mu spoustu volného času. Labologie zahrnuje poměrně široký rozsah artiklů, které se mohou stát předmětem sbírání. Jejich počet se stále rozrůstá a dokonce jsou roztříděny do hlavní a vedlejších kategorií – sahají tedy od pivních etiket přes pivní podložky (podsklepy), korunkové uzávěry, plechovky, sklenice, staré pivní láhve, soudky, korbely, otvíráky, přes historické dokumenty, účten pivovarskou literaturu, až po razítka, přepravky, ubrousky, slunečníky, stojany na nápojové lístky, vizitky, zástěry, modely aut a kamionů, hrací karty, kalkulačky, kalendáře, hrnky na kávu, dokonce antistresové míčky, kondomy, kravaty, dres píšťalky, vánoční osvětlení, popelníky, ručníky, usb-klíče, pera či šňůrky na mobil.
Pivní hobby
Bratislavský Danubius klub sběratelů pivní suvenýry vznikl na Slovensku jako jeden z prvních před dvaadvaceti lety. Lidé kolem něj se nezávazně začali scházet v roce 1987 ve Staré sladovně na Hřbitovní ulici zvané také Mamut. Po roce 1989 založili občanské sdružení a tehdy se k nim přidal i Ivan Ozábal, dnešní předseda klubu. „Dnes jsem už v důchodu, ale zůstal jsem ve sdružení, je to moje důchodové hobby.
Vytěžuje mě sice, ale beru to tak, že jako každý dobrý důchodce nemám čas,“ říká. Postupem času se prioritou jeho klubu stalo každoroční mezinárodní setkání sběratelů – letošní se koná právě teď, koncem dubna. Pan Ozábal pracoval v pivovarnictví od roku 1968, takže k výrobě a distribuci piva měl vždy blízko a klub začal sponzorovat. Je autorem brožur o historii slovenských pivovarů před rokem 1948 a po něm. Mezi členy bratislavského klubu vychází čtvrtletně i mini časopis Pivoviny. Tisknou si jej svépomocí, ve vlastním nákladu, vyrábějí na kopírce a zaznamenávají v něm všechny uplynulé činnosti a aktuality. Pivní událost mají naplánovanou téměř na každý týden.
Bez prostoru to nejde
Fanoušci pivovarnictví mají asi nejraději naučné zájezdy a návštěvy malých pivovarů, setkání s tamními lidmi a poznávání technologií. Do malých pivovarů chodí podle toho, kolik se v organizaci nasbírá peněz a podle času zaměstnaných členů. Mimochodem, sbírání pivní suvenýry je poměrně náročné na prostor. Ivan Ozábal své sbírky soustřeďuje v bratislavském bytě a část přestěhoval k synovi do rodinného domu.
„Ti, co žijí v rodinných domech, si to umí lépe zařídit,“ konstatuje. „Například jednou nás pozval jeden rakouský sběratel k sobě. Měl dům, horní patro bylo celé pro manželku a sklep s garáží byly jeho. Stěny měl obvěšené pivovarskými smaltovanými tabulemi, největší prostor zabírala velká kovová pyramida z lahví.“ Některé manželky podle něj mají pro toto hobby pochopení, některé ne a některé to trpí. A občas se některá dostane i do fanouškovské partie. On sám se s manželkou dohodl – má doma na své suvenýry vyhrazeny některé části bytu – předsíň s policemi, vestavěnou skříň a pracovnu.
Na špici jsou etikety
„Sběratelství suvenýrů nemusí souviset s konzumací piva,“ říká pan Ozábal, ale zároveň přiznává, že o tom, co s pivem souvisí, hodně mluví i jeho chuť. Jak se u něj zrodila sběratelská vášeň? „Někomu se zalíbí etiketa, někomu zachutná pivo a vezme si na památku podsklepení. Já jsem sbíral etikety od padesátých let minulého století. Zároveň jsem se seznamoval s výrobou piva as jeho historií.“ Postupem času se dostal ik zahraničním etiketám buď výměnou na burzách, či přes korespondenci, a tak si musel udělat nový systém, aby k sobě mohl přiřazovat etikety stejné kategorie, ať už podle věku , nebo typu pivovarů.
„Musel jsem to vymyslet tak, abych etikety mohl v případě potřeby bez poškození přeřadit. Moje babička byla trafikantka, tak jsem si od ní ptal zbytky z okrajů poštovních známek, ty jsem přehnul a nalepil na podložku i zespodu na etiketu.“ Dnes má doma několik desítek tisíc etiket, soustředí se hlavně na české a slovenské a tvrdí, že to vůbec není rekordní číslo. Upozorňuje, že sbírání tohoto obecně nejdůležitějšího předmětu sběratelství v minulosti rostlo is rozmachem polygrafického průmyslu. Etiketa se získává přímými kontakty s pivovary, běžnou technikou odlepování, přičemž cílem je, aby byla nepoškozená.
Obchod nebo partnerství
„Klub funguje i proto, aby se dalo snáze komunikovat s pivovary, které by etikety našim členům mohly dávat, případně prodávat za symbolickou cenu. Vždyť je to pro ně nejlevnější reklama,“ říká Ivan Ozábal. Jenže vztahy s nimi nejsou vždy nejlepší, zvláště v případě velkých pivovarů. Často je obtížné přesvědčit nové majitele, aby byli partnery sběratelů a podporovali je. „Mrzí mě, že několik pivovarů nemá zájem takto se propagovat a chovají se k nám výsostně obchodně. Berou nás spíše jako přítěž. Ale my s jejich předměty pracujeme, posouváme je, dostáváme je do světa.
V Čechách to funguje lépe, ale také spíše u menších pivovarů. Jenže těch je tam mnohem víc než u nás,“ říká Ozábal. Zkrat nastává i proto, že práce se suvenýry otevírá sběratelům prostor pro obchodování s nimi. Jsou tací, kteří levně získané suvenýry zkoušejí prodat za přemrštěné ceny, i tací, kteří jsou ochotni zaplatit za vytoužené kousky desítky i stovky eur. Cena etikety či láhve se však zvyšuje především věkem, historií, exotičností a množstvím výskytu, podobně jako je tomu u artiklů ve filatelii či v numismatice.
Sto oborů
Pivovarnictví je dynamické odvětví, které každý rok přináší nové věci týkající se technologie výroby nebo vlastní prezentace piva. Pivovary pravidelně obměňují vizuální prvky obalů, zejména etikety, které mají zaujmout kupujícího nebo konzumenta piva. Proto každý přírůstek do sbírky potěší a zároveň posílí fanouška v odhodlání sbírat dál. „Sbírání pivní suvenýry je hobby jako každé jiné,“ říká Miloš Nutil, nynější šéf Slovenské asociace historie pivovarnictví.
Dnešní sběratelé podle přehledů loňských sbírek svou činnost zaměřují na více než sto oborů. Sbírají předměty, které se používají při prodeji a tvoří součást obalu, nebo při konzumaci a propagaci piva. Nutil potvrzuje, že v minulosti bylo sbírání pivní suvenýry výlučně mužskou záležitostí. Situace se moc nezměnila, ale dnes je v asociaci registrovaných pět žen. „Sběratelských setkání se však neformálně účastní mnohé ženy, které pravidelně provázejí své partnery a aktivně se zapojují do sbírání,“ říká. „Jenže za posledních pět let počet členů roste jen mírně. I když ročně přibylo pár nových sběratelů, starší nás zase opustili.“
Domácí muzeum
Největším sběratelem pivní etikety na Slovensku je pan Ondrej Orlovský z Košic. Vlastní největší sbírku z celého světa v počtu více než 260 000 kusů a je v tomto směru nejznámějším slovenským sběratelem. Za ním se řadí Jan Poklice z Martina. Sbírání pivní suvenýry se věnuje už téměř třicet let. Dlouho sbíral jen pivní etikety, kterých má ve sbírce více než 190 000 kusů ze 189 států světa. Později přibývaly i další pivní suvenýry.
Dnes patří mezi nejvšestrannější slovenské sběratele. \“Samozřejmě, že při takovém rozsáhlém hobby jsou zapotřebí vhodné prostory na uložení suvenýrů, což v mém případě znamená, že jsem vytvořil v rodinném domě malé pivovarnické muzeum, kde většinu exponátů trvale vystavuji a doplňuji,\“ říká Pokrievka. Jako jeden z více zabezpečil dnes již oblíbenou a vcelku běžnou součást kuchyně – malý domácí pivovar, takže přátele hostí vlastním pivkem.
Na pivní etikety přesedlal ze sbírání odznaků, žádala se mu změna. Mezi kolegy, kteří se pivním suvenýrem už věnovali, se rychle zorientoval a vytvořil si základ nové sbírky. „Často jsem svědkem toho, že naše hobby spojují lidé s pivaři, což je velmi špatná a nepravdivá představa. Sběratelství je přece o něčem úplně jiném.“
Nic nepřibude samo
V množství různých suvenýrů je obtížné vybírat, co je nejcennější. Ani Jan Pokrievka nemá na tuto otázku jednoznačnou odpověď. K některým částem své sbírky má prostě bližší vztah, a tak si jich i více váží. „U etiket jsou to určitě některé exotické státy, o kterých mnozí lidé ani nevědí, že existují,“ říká, „vlastním například asi tři a půl tisíce etiket z Číny a abych se v nich vyznal, musel jsem trochu proniknout do tajů čínského písma , což nebylo jednoduché.“ Nejcennější jsou tedy suvenýry, které se těžko získávají, ať už z hlediska jejich historie, množství, kvality, účelu použití, nebo z geografického hlediska.
Proč se dobrý sběratel vždy potěší přírůstku do sbírky, ať jde o běžný exemplář, nebo o něco vzácnějšího? Podle Pokličky je důvod jednoduchý – nic vám samo do sbírky nepřibude. K získání suvenýrů je třeba vyvinout osobní aktivitu, chodit na burzy, navštěvovat pivovary, sběratele a psát si. „Nepatřím k lidem, kteří nový materiál položí do sbírky a tím to pro ně končí. Každý takový předmět je v podstatě malé umělecké dílko a zaslouží si, abychom o něm věděli víc,“ říká. Hlavně sběratelství pivní etiket prý vděčí za to, že velmi dobře poznal svět, historii, kulturu a zvyklosti lidí z mnoha zemí a ovládá základy více jazyků.
Pomalu není co sbírat
Pro Jana Pokličku se sběratelství pivní suvenýry stalo doživotním hobby. „Když si uvědomím, kolik volného času jsem věnoval tvorbě sbírky, cestování po burzách, pivovarech, na zájezdech, kolik peněz jsem do toho investoval, tak to ani jinak nejde,“ říká. Vedle uplynulého desetiletého šéfování sběratelské asociace je i hlavním redaktorem časopisu Pivní hobby a od roku 1992 i předsedou Klubu sběratelů Porter club v Martině. S hnutím je mnoho let tak úzce spjat, že si ani neumí představit, že by to přerušil nebo ukončil. Naštěstí ho v tom rodina stále podporuje.
Sběratelské hnutí v oblasti pivních suvenýrů prošlo v posledních letech výraznými změnami. \“Nejdůležitější je, že se nám podařilo sjednotit sběratelské kluby pod asociaci, že vydáváme vlastní časopis a dokážeme na Slovensku zorganizovat jednou do roka významné a velké mezinárodní sběratelské akce evropského charakteru,\“ říká. Na druhé straně však, a nejen podle něj, na sběratelské hnutí negativně zapůsobily změny ve slovenském pivovarnictví.
Co se týče slovenského sběratelského materiálu, při současném malém počtu pivovarů není pomalu co sbírat. Do sběratelství pronikl tržní mechanismus, ceny si určuje každý sám a často jsou neadekvátní jejich skutečné hodnotě. Proto se více sběratelů věnuje jen jistým vybraným kategoriím pivní suvenýry. „Jsem však rád, že na Slovensku nejde jen o doménu starších lidí, jak je tomu v některých jiných zemích. Je mezi námi už slušně zastoupena i mladší generace.“
